AKCE duben: Balíkovna na adresu za 40 Kč!

Pohádkový příběh

Jednoho krásného letního dne u rodičů na zahradě s posledním miminkem v kočárku jsem si vzala do hlavy, že napíšu pohádku z prostředí Lužických hor. Linku příběhu nosím v hlavě pár let, ale čas sednout si a sepsat své myšlenky stále schází :-) Rozhodla jsem se tedy napsat pohádkový příběh na pokračování. Jak poplyne čas, děj se třeba ubere jiným směrem, ale tak to v životě chodívá.

Tuto pohádku věnuji svým dětem Ondrovi, Mikešovi a Petříkovi. Dále úžasným ženám Elišce, Marušce, Milence, Evičce a Elence.

"Mamko, já jsem tvoje jetelíčko, ty jsi moje sedmikráska" Mikeš 4 roky

O čtyřlístkové Víle

Budu vám vyprávět příběh, který začal před mnoha babími léty. Vlastně úplný začátek napsal jeden tuze studený, mrazem malovaný a ledem vonící den. Zatím ještě vládnul podzim, ale do zimního slunovratu zbývalo pouhých sedm dní. Zima se však usadila v krajině dříve a přikryla ji bílou třpytivou dekou. A právě v tento mrazivý den se v jedné dřevěné chaloupce uprostřed Lužických hor narodila malá holčička. Od své maminky a tatínka dostala zvláštní jméno Vilemína.

Od prvních okamžiků jí začali říkat Vilenko a když se naučila běhat, často na ni volali jen krátce „Vílo!“ Holčička byla třetí dítko v pořadí. Na světě už čekali a těšili se na ni bráška Vendelín a sestřička Evelínka. O Vilenku se pomáhali starat a ukázali jí spoustu zajímavostí, které už stihli objevit, zatímco byla na houbách. Třeba, kde se rodí nejsladší jablíčka a nejčervenější třešně, jak borůvky umí barvit jazyk a jak dobrodružný je život v lese, v potůčkách a na loukách. Vendelín ji naučil zacházet s prakem, Evelínka se ujala výcviku v plavání a bruslení na rybníku nedaleko rodné chaloupky. Nejvíce ze všeho Vilenka milovala hru na hledání čtyřlístků na louce plné bílých jetelíčků. Měla totiž velké štěstí. Vždy stačilo zadívat se na palouček a čtyřlístky na ni samy mávaly svými oušky. Čtyřlístkové nadání bylo dáno Vilence do vínku krátce po narození, když se v chaloupce u rodičů objevila vzácná návštěva.

Doubková paní z Lužických hor přinesla holčičce dárek v dřevěné truhličce z dubové dřeva uzamčené klíčem ve tvaru čtyřlístku. Doubková paní vládla zdejší přírodě podobně jako Krakonoš v Krkonoších. Dohlížela, aby se správně střídala čtyři roční období, aby se dařilo stromům a zvířátkům, aby byl dostatek vody pro všechny, aby zdejší lidé přírodě pomáhali, chránili ji a neničili. Na oplátku za to mohli užívat všechny dary přírody, jak potřebovali. Doubková paní byla velmi moudrá a dobrotivá, maminka s tatínkem ji s úctou přivítali, vřele pohostili a dárek s poděkováním přijali.

„Až bude Vilence 14 let, pokazí se zdejší svět, truhličku jí předejte a více se neptejte.“

Tak pravila Doubková paní nad kolébkou a zmizela z chaloupky jako ranní mlha před slunkem. Rodiče truhličku ukryli na půdě a klíček ve tvaru čtyřlístku nosila Vilenka na krku. Byl to překrásný přívěsek ukovaný poctivou rukou kováře Mikeše. Čas plynul jako voda v potoce, mnohokrát se vystřídalo léto s jarem a zima s podzimem a z Vilenky vyrostla slečna plná lásky k přírodě a ke své rodině. Tatínek ji naučil střílet z luku, což byla pro ni velká zábava. Měla neuvěřitelně přesnou mušku a trefila i šišku na špičce Tobiášovy borovice. A to byla opravdu vysokánská borovice. Za toto nadání se postaraly hvězdy v den jejího narození a znamení zvěrokruhu, jež Vilence náleželo. V polovině prosince vládne Střelec a ten když zamíří, tak trefí do černého. Maminka ji zase naučila splétat tenoučké příze a hedvábné nitky do podoby krajkových šátků. Byly to šátky s lehkostí peříčka a s jemností chmýří pampelišek. Jako stvořené pro kouzelné lesní bytosti tančící za svítání na louce u lesa.

Vilenka s úžasem víly pozorovala při východu slunce, jak se zlehka vznáší v trávě plné rosy. Sama jim dala pohádková jména - Pastýřka snů, Básnířka a té nejmladší Malířka duhových krajin. Každé z nich jeden šál upletla a darovala. Kapky ranní rosy rozsypané po šátcích se na slunci třpytily jako drahokamy. Jednou k Vilence přitančila ta nejspanilejší. Měla neposedné vlasy z kapradí, závoj z mlhy jezerní, šaty ze vřesu a na hrudi korálky z brusinek. Veselé oči v barvě popela, tvářičky růžové jak jabloňkové kvítky, rty červené od višní a celá voněla kvetoucí broskvoní. Byla to Eleonora neboli Malířka duhových krajin. Položila svůj šátek do trávy a zlehounka foukla na kapičky rosy, jež rázem zmrzly a proměnily se v čiré lesklé korálky. Navlékla je na hedvábnou nitku a v ruce se jí vinul průzračný náhrdelník. Vložila jej Vilence do dlaní a pravila: „Tady máš od nás na oplátku také dárek. Dobře ho uschovej a bedlivě opatruj, má moc a sílu zachránit jeden život. Stačí fouknout a promění se v živou vodu.“ Od té doby jej Vilemína nosila na krku, stejně jako přívěsek s klíčem ve tvaru čtyřlístku.

Další rok utekl a přišel nový, Vilenčin čtrnáctý rok života. Od jeho začátku se začaly dít v přírodě zvláštní události. Zima ten rok byla dlouhá a sníh, jindy třpytivý a bělostný, seděl na krajině jako těžký šedý balvan. Nebyl to veselý pohled na louky a políčka. První jarní sluníčko nemělo takovou sílu jako vždycky, vytáhlo ze země jen hrstku sněženek a vůbec žádný petrklíč. Ptáčkům nebylo do zpěvu a včelky ten rok ani nevylétly ze svých úlů. Květiny žádné nevykvetly, na stromech vyrašilo jen pár kvítků a žlutých lístků. Loudavě se přikradlo velmi krátké léto a s ním i obrovské sucho. Obloha nevydala žádný déšť, vyschly potůčky, potoky i říčky. Jen jediná studánka si udržela trochu vody. Zdislavina studánka s léčivým pramenem, díky které přežili zdejší lidé i zvířata veliké sucho. Na svatou Annu léto předčasně vystřídal podzim. Byl chladný, bez barev a vůně spadaného listí. Vilenka zamávala posledním vlaštovkám a její srdce zalil velký smutek. Milovaná příroda chřadla, život z ní prchal do neznáma. Nikdo však nevěděl proč. Na svatého Martina dosedl na krajinu tuhý mráz a trochu šedého sněhu připomínajícího měsíční prach. Blížily se Vilenčiny 14. narozeniny, ale chuť se radovat scházela. Přitom tento den byl velkou nadějí pro lužickou přírodu, o čemž zatím neměl nikdo ani nejmenší tušení.

Maminka ze skromných zásob upekla Vilence narozeninový koláč s jablíčkem, které se jako jediné letos urodilo. S tatínkem přemýšleli, jaký dárek Vilence dát, aby ji trochu rozveselili. Od mlynáře ze vsi koupili chundelaté štěňátko, celé bílé s černými flíčky. Bylo to jediné štěně, které se ten rok narodilo. Vilence se po dlouhé době rozzářila očka, když štěňátko spatřila. Hned jej pomazlila a protože to byla psí holčička, dostala vznešené jméno Alžběta. A jak na ni začala volat, když neposedně pobíhala po světnici? Přeci „Bětko, Bětuško, ty moje beruško!“ Štěně vesele vyskočilo Vilence do narůče a zoubky chytilo za přívěsek, který Vilenka nosila na krku. V tom se tatínek plácnul do čela, mrknul na maminku a prstem ukázal na strop směrem k půdě. „Maminko, máme přeci pro Vilenku ještě jeden dárek! Od Doubkové paní, hned pro něj zaběhnu.“ Vylezl po dřevěných schodech vedoucích na půdu. Jindy tu voněly sušené bylinky, letos však bylo bylinek pramálo a na usušení nezbývalo. Tatínek poklekl u velké dřevěné truhly za komínem, otevřel těžké víko a nahlédl dovnitř. V rohu pod pavučinou se choulila malá dubová truhlička. Opatrně ji uchopil a hlavou mu probleskla vzpomínka na narození dcerky a na slova Doubkové paní:

„Až bude Vilence 14 let, pokazí se zdejší svět, truhličku jí předejte a více se neptejte.“

Svět se opravdu pokazil, příroda umírala a nikdo netušil, co bude dál. Tatínek donesl truhličku dolů do světnice a předal ji překvapené Vilence. „Tady máš dárek od své kmotřičky“, pronesl slavnostně. Všichni ve světnici hořeli zvědavostí, co truhlička ukrývá za tajemství. Vilenka si ji zaujatě prohlížela. Na svoji velikost byla truhlička docela těžká, rukou ji pohladila po zdobně vyřezaném víku a přivoněla k dubovému dřevu. Nevěděla si však rady, jak ji otevřít, neboť byla zamčená. Vendelín s Evelínkou nevydrželi a napověděli:

„Klíček k truhle dávno máš, u srdce jej nosíváš!“

Vilenka položila dlaň na srdce a zavadila o přívěsek, který nosila od dětství na krku. Klíček ve tvaru čtyřlístku. Srdce se jí rozbušilo, honem honem klíč sundala a vložila do drobného zámečku. „Cvak, klap, lup“ a truhlička byla otevřená. Světničku zalilo průzračné bílé světlo. Před očima se Vilence rozsvítil kámen velký jako dlaň. Krystal nejčistšího křišťálu. Chladivý, čirý a opravdu skvostný exemplář s neskutečnou sílou a energií. Vedle krystalu ležel velký zelený čtyřlístek. Takový na louce nenajdete. Vilenka za dárky poděkovala a těšila se z nich. Společně pak ochutnali jablečný koláč, vypili čaj a pohráli si s Bětuškou. Večer, když Vilenka uléhala do postele, vzala si do dlaní znovu dubovou truhličku a otevřela ji. Vyjmula čtyřlístek a rychle přivřela víčko, aby krystal tolik nesvítil a neprozradil, že ještě nespí. Zaujatě si prohlížela velký čtyřlístek, jaktěživa takový velký na louce nezahlédla. Lístky byly křehké a neopatrností se jeden ulomil a spadnul na zem. Vilenka rychle pootevřela víčko truhličky, aby si trošku posvítila a ztracený lístek zachránila. Když jej na podlaze spatřila, všimla si velice podivné věci. Lísteček se ještě víc rozevřel jako dopisní obálka a uvnitř bylo ozdobným písmem vepsáno:

"Až krajinu zahalí tma a smutek,

vysvobodí ji odvážný a dobrý skutek.

K řešení musíš nalézt Klíč,

vyslechnout radu a rychle pryč."

Vilenka vydechla úžasem, jaké tajemství lístek ukrýval. A to byl teprve první. Zbývaly ještě tři tajné indicie ukryté ve čtyřlístku. Ten pravý čas k jejich odhalení terpve přijde. Vilenka musí splnit první úkol.

Uložila tedy čtyřlístek zpět do truhličky, zavřela oči, ale usnout nemohla…  Náhle na ní ležela odpovědnost za budoucnost přírody. Příliš velký úkol pro malou dívku. Ráno si sbalila do šátku kousek chleba a vodu a rozloučila se s maminkou a tatínkem. Slíbila, že se do večera vrátí a vzala si s sebou i svoji Bětušku. Vydala se na cestu hledání klíče. Toulala se krajinou a přemýšlela o básničce ze čtyřlístku:

"K řešení musíš nalézt Klíč,

vyslechnout radu a rychle pryč."

V ten moment Vilence docvaklo, že Klíč je přeci veliký kopec nedaleko. Vydala se tedy na jeho vrchol. Cesta byla náročná, klouzalo to, fičel ledový vítr, zima byla nejen Vilence ale i Bětušce. Obě statečně vylezly až na holý vršek, kde na obrovském balvanu seděla schoulená postava. Vilenka přistoupila a pozdravila. Podruhé v životě stanula tváří v tvář Doubkové paní z Lužických hor. Poprvé to bylo u kolébky, ale to si Vilenka pamatovat nemohla, neboť se právě narodila. Doubková paní měla ve tváři smutek a stihla pronést jen tyto rady:

"Na jihu země naprší z nebe

zelené kamínky čekajíc na tebe.

Jeden jediný stačí mít,

z rozhledny  Hvozdu směr Sokol zahodit,

pramínek jara tímto probudit.

Mohutné stromy zachráníš,

pokud se na sever vypravíš,

hledat jantar medově zbarvený,

lehký jak pírko přesto však kamenný.

Z vrcholu Luže vyslat šíp,

směr královna borovic a sedm lip,

mízu všech stromů tím probudit."

Pokračování příště :-)